Ukázka individuální práce s hlasem

Miluj svůj hlas

Z individuální práce s hlasem. Sdíleno s laskavým souhlasem přítelkyně.

...............................

 

Dnes to začalo úplně nenápadně. “Jen” si zazpívat písničku a natrénovat ji na domácí vystoupení. 

 

Při rozeznění zpíváme ÁÁÁ. Říkám: otevři si pusu. Ještě si otevři pusu. A žena: já vím, že ji málo otevírám, mám pocit, že bych se moc obnažila. Přesně, to je Á. Veliký neohraničený prostor. A pusa - brána do našeho nitra, do našeho vnitřního prostoru. Otevřená pusa otevírá pocity v hloubce břicha a pánve. Tam to může jít pěkně do hloubky. Do oblasti temnoty, do oblastí nám běžně neprocítěných, a proto skrytých. Ale ve skutečnosti není skryté nic. A taky pěkné téma, nakolik je pro mě bezpečné “otevřít si na někoho pusu?” Co se stane? Nebo na základě svých zkušeností, co očekávám, že se stane? Jak se u toho budu cítit?

 

Dobře, tomu se dnes věnovat nebudeme, abychom stihli “tu písničku”. Naštěstí máme ještě i jiné samohlásky Akorát u všech se musí ta pusu otevřít. No, nebo nemusí.

 

Takže zpívá tu písničku. Je tam pár vyšších tónů, které trochu drhnou. Není to ale vysoko, říkám. To dáš, když do toho dáš trochu víc síly, když se do toho trochu opřeš, z břicha. Tak jo. To jí doma taky někdy šlo, ale nechtěla na ty druhé “řvát”. No však neřveš, ale zpíváš Říká, že vždy byla tichá. Všichni to o ní říkali. Aha, takže přesvědčení, které se dá změnit, opravit nebo upravit. Jaký by to byl pocit, kdybys byla slyšet? A jaký by to byl pocit, kdybys byla vidět? Dostává za “domácí úkol” se věnovat procítění věty: Je v pořádku být vidět. Je v pořádku být slyšet. Je to pro mě bezpečné, dovoluji si to být slyšet a vidět... Přicházejí slzy... A otázky.

 

Proč bych vlastně měla chtít zpívat před druhými nějakou písničku? Má to vůbec smysl? Má! To dáš. A vezmeš si tím kousek své síly zpět. Postavíš se do nové podoby své síly. Otevřou se ti nové brány do nového prostoru, nových možností. Ne tam venku, ale uvnitř v tobě. Jo, to má velký smysl. To bude super.

Tak jo, tak na závěr dáme celou písničku se všema slokama. Sedím a poslouchám, jako na vystoupení. A pak přichází druhá polovina písničky a já mám celou dobu husí kůži. To bylo skvělý! Jak jsi to udělala? Něco se povolilo, něco se otevřelo. Nakonec ne ta pusa, i když kdo ví, možná i kousek té pusy, ale něco v těle, dovolila si to otevřít. A to bylo přesně ono a husí kůže celou dobu. Prostě je to cítit, když zpíváš sama sebe. Tak si to otiskni do těla. Ten pocit, jak to děláš. Že můžeš. Že to umíš. A když to umíš jednou, umíš to i víckrát. 

 

A já z toho mám taky velikou radost.

Můžete i vy. Můžeš i ty. 

 

.......................................

 

Tento střípek příběhu má ještě svou dohru. Žena měla písničku zpívat s hudebním doprovodem kytaristek a plánovala, že jim to na další zkoušce zazpívá a napíše mi, jestli poznaly rozdíl. A napsala: Ahoj Lenko, dnes jsem zpívala na zkoušce. Zpětnou vazbu jsem nedostala, ani jsem si o ni neřekla. ALE změnil se můj pocit. Bála jsem se mnohem méně než minulý týden, zpívalo se mi mnohem lépe, opřela jsem se do toho a troufám si říct, že jsem si zpívání i užívala a těším se, až si to zase dám. Tak ještě jednou díky.

Asi není třeba komentovat, že vystoupení se jí báječně povedlo, dokonce pár lidí dojala a pár rozplakala... a že by zpívala ještě dál....

To se děje jen tehdy, když zpíváme sami ze sebe, sami se sebou v souladu, v rezonanci a posluchači to vždy cítí .