Uvedený článek je výňatkem
ze třetí kapitoly disertační práce "Vliv hudby na rozvoj osobnosti a
využití muzikoterapeutických technik a prvků v pedagogické praxi"
obhájené r. 2014. Text celé práce lze nalézt ZDE.
Citace: Počtová, L. Vliv hudby na rozvoj osobnosti a využití muzikoterapeutických technik a prvků v pedagogické praxi. Praha, 2014. Disertační práce. Univerzita Karlova, Fakulta filozofická, Katedra pedagogiky.
(Upozorňuji čtenáře, že některé kapitoly práce (o muzikofiletice nebo muzikoterapii) jsou dnes již nově formulované, a proto je text zastaralý. Pohled na hudbu je spíše otázkou hloubky a rozsahu znalostí, vnímání a uvědomění. Proto si dovoluji text uvést, protože by mohl být pro někoho zdrojem inspirace :-)
................................................
Citace: Počtová, L. Vliv hudby na rozvoj osobnosti a využití muzikoterapeutických technik a prvků v pedagogické praxi. Praha, 2014. Disertační práce. Univerzita Karlova, Fakulta filozofická, Katedra pedagogiky.
(Upozorňuji čtenáře, že některé kapitoly práce (o muzikofiletice nebo muzikoterapii) jsou dnes již nově formulované, a proto je text zastaralý. Pohled na hudbu je spíše otázkou hloubky a rozsahu znalostí, vnímání a uvědomění. Proto si dovoluji text uvést, protože by mohl být pro někoho zdrojem inspirace :-)
................................................
Hudba
„Hudba jest nejčistším druhem umění, a
proto nejpřímějším projevem krásy, jehož tvar i duch jest jediný prostý a
nejméně obtížený něčím zevnějším. Cítíme jaksi, že projev nekonečna v konečných
tvarech stvoření jest hudba sama, tichá a viditelná.“ (Rabíndranáth Thákur)
Následující kapitola se zabývá zvukem jako
základním hudebním elementem a samotnou hudbou z různých úhlů pohledu.
Pokouší se nastínit problematiku různých úrovní zvuku a hudby, a tím
předložit širší souvislosti vztahující se k lidskému poznání a zkušenosti
hudby. Popisuje univerzální vlastnosti jednotlivých hudebních elementů a jejich
vztah k lidskému prožívání a na závěr poukazuje na význam a různé funkce hudby
v lidském životě.
Pár slov k historickým počátkům hudby
Hudba je nejméně
materiálním uměním, což jí přisuzuje zvláštní místo mezi ostatními druhy umění.
Jakmile její tóny odezní, nenajdeme hmotného důkazu o její existenci, o jejím
znění svědčí pouze otisk v lidském prožitku a duševní pohnutí, které vyvolala.
Pokud není zachycena notovým zápisem nebo audio nahrávkou, nemáme o ní žádný
důkaz.
I proto lze začátky hudebního umění
zkoumat pouze z historických fragmentů, ze zachovaných maleb, částí
nástrojů apod. A proto její úplné počátky zřejmě zůstanou nejasné.[1]
Nejpravděpodobněji je však hudba tak stará, jako je lidstvo samo.
Nejstarším
hudebním projevem člověka byl zřejmě zpěv, který mohl být spojený s pohybem
tanečního rázu a s různými rytmy.[2]
První dochovalé důkazy o použití hudebních nástrojů pocházejí z dlouhého období
pravěku, z doby kamenné. V té době však hudba nebyla chápána jako umění, ale
jako součást každodenního života. Nebylo hudebníků a přihlížejících posluchačů,
ale všichni se účastní, zpívají a tančí. Skrze hudbu se člověk spojuje s
nadpřirozenými silami, které pomáhají odstraňovat nemoci, vzbuzují pocity
euforie a extáze, stavy vytržení mezi životem a smrtí, stavy mezi božstvím a
lidstvím.[3]
Hudba tak byla součástí rituálů a dodnes hraje významnou roli v léčitelských
ceremoniích přírodních národů.
Nebylo
by však správné chápat hudbu pravěkého člověka jako primitivní a jeho způsob
použití hudby za překonaný. Pravěký člověk měl naopak tu výhodu, že jeho
sepjetí s hudbou i s celým životem bylo více intuitivní, méně racionální,
jeho hudební zapojení bylo aktivní a souviselo s celým jeho životem. O
člověku pravěkém i člověku dnešním lze říci to samé: že to, co přiměje člověka,
aby vyluzoval zvuky, je stav hlubokého pohnutí. Jsou to nejrůznější zkušenosti
radosti nebo smutku, lásky nebo odporu, díky nimž člověk hledá vůbec způsob,
jak tato vnitřní pohnutí vyjádřit, jak sám sebe vyjádřit zvukem. To je jeden z
důvodů, proč vůbec existuje hudba: její zvuky vycházejí z hloubi lidské duše.[4]
Proto také neexistuje a neexistovala
žádná kultura, která by žila bez hudby. Hudba je sjednocujícím faktorem, hudba
nemá informační, ale zejména afektivní charakter a hudba má zvláštní sílu
harmonizovat osobnost a sjednocovat člověka s vesmírem. Snad i proto se hudba
jeví jako „všeobecná a existenčně lidská potřeba k uspokojování“.[5]
Pátrání po původu hudby
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u
Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj
a bez něj nepovstalo nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlem lidí.
A to světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila.“ (Jan, Nový Zákon)
V západním světě snad nelze nalézt člověka, který
by někdy neslyšel hudbu, který by neznal aspoň některé hudební nástroje nebo
hudební skladatele či interprety. Přesto na otázku, co to hudba vlastně je,
bychom možná dostali tolik odpovědí, kolik by bylo dotázaných. Je hudba zvukem
či souzvukem? Nebo je hrou na nástroj či zpěvem? Nebo snad hudebním prožitkem
při její produkci? Nebo vším dohromady? Nebo dokonce ještě něčím jiným?
Odpověď
je velmi složitou záležitostí. Hudba sama představuje nesmírně bohatý a různorodý
materiál, který může být využit mnoha způsoby. Pokud bychom chtěli nahlédnout
co nejhlouběji k filozofickým kořenům, k samotné podstatě hudby jako jevu,
kdybychom chtěli skutečně pochopit, co je hudba ještě v jakémsi „světě idejí“,
zjistíme, že pramálo autorů se zabývá tímto tématem. Spíše se setkáváme s
názory, že hudbu lze jen obtížně definovat, a názory filozofů, hudebníků a
muzikoterapeutů na její filozofickou podstatu se různí.
Otázkou
zůstává, proč by nás to vůbec mělo zajímat? Pátrání po původu hudby se jeví
důležité pro pochopení, jak hudba souvisí s člověkem, kde jsou ony styčné body,
proč je pro člověka vůbec zajímavá, že ji provozuje a proč a jak na něj působí?
Pro
zajímavost následuje jedna možná definice hudby, tak jak ji podává světově
známý muzikoterapeut Kenneth Bruscia. Autor definuje hudbu následujícím
způsobem:
„Hudba
je lidská instituce, ve které jednotlivci vytvářejí význam a krásu ze zvuků za
použití umění kompozice, improvizace, provedení a poslechu. Význam a krása
hudby jsou odvozeny z vnitřních vztahů vytvořených mezi samotnými zvuky a
vnitřními vztahy mezi zvuky a jinými formami lidské zkušenosti. Význam a krása
mohou být nalezeny v hudbě samotné (hudba jako objekt a produkt), v procesu
vytváření a zakoušení hudby (hudba jako proces), v hudebníkovi samotném a v
univerzu.“[6]
Tato
definice naznačuje, že hudba není pouhý sled tónů, ale že musíme vzít vždy v úvahu
jak kvalitu hudby (krása), tak také samotnou subjektivní zkušenost hudby, jak
ji zakouší posluchač (význam), jak si ji pro sebe interpretuje, co v něm
vyvolává, jaké poznání, vzpomínky či vhledy mu přináší, jakým způsobem se
účastní její tvorby atd. Hudba, a tudíž i její využití, je proto fenomén o mnoha
úrovních, podobně jako složitá a komplexní je lidská bytost.
Zabýváme-li
se hudbou, je třeba proto vždy brát v úvahu nejméně dvě stránky hudby, které se
vzájemně prolínají:
· její objektivní kvality a účinky
· a pak ryze subjektivně prožívanou
zkušenost člověka na všech úrovních existence – fyzické, kognitivní, emoční,
sociální i duchovní.[7]
Zásadním problémem při pokusech o definování hudby
a možností jejího využití je výrazná subjektivita, které se nelze vyhnout při
prožívání hudebních zážitků ani při produkci hudby. Nechceme-li zůstat pouze na
povrchu celého tématu a věnovat se pouze smysly uchopitelnému fenoménu hudby a
reakcím člověka, které jsou empiricky měřitelné, budeme muset více do hloubky
prozkoumat i výše zmíněnou druhou oblast týkající se právě vnitřní subjektivní
zkušenosti, kdy se člověk na úrovni prožitku ve svém nitru dobírá k vnitřní
zkušenosti toho, co je za hudbou, co je neslyšitelné, neměřitelné, ale přece
velmi reálné.
Filozofický a duchovní kontext hudby
„Hudba je vyšší zjevení než všechna
moudrost a filozofie.“ (Ludwig
van Beethoven)
Pro práci s hudbou je důležité pochopit nebo
alespoň nahlédnout její různé aspekty, nebo můžeme také říci úrovně. Pro tyto
úrovně je ale charakteristické, že je často jako hudební nevnímáme, nicméně se
pokusíme poukázat na to, jak hudba souvisí s nehudebním světem a jak nehudební
svět může být prostoupen hudebními zákonitostmi, a tím pádem může být vnímán
také jako určitý druh hudby, respektive že v hudbě i okolním světě se zrcadlí
tytéž principy, podle kterých je svět tvořen a skrze hudbu, jako jedno z
možných médií, je lze nahlédnout.
Mnoho
hudebníků, zpěváků, muzikoterapeutů, ale i pouhých nadšených posluchačů, kteří
se intenzivně zabývají hudbou nebo ji intenzivně prožívají, často při svých
hudebních zkušenostech dochází k určitému vnitřnímu vhledu o kvalitách hudby,
které přesahují možnost slovního vyjádření a přesahují rovněž prožitek hudby
samé, vedou člověka skrze jeho prožitek hudby do jeho hluboce niterného světa,
v němž se člověk spojuje s něčím, co jej přesahuje a co jej zároveň se vším
spojuje. To je univerzální lidská zkušenost transcendence, Boha, ducha,
rozšířeného vědomí apod. Různí filozofové, duchovní a mudrci ji nazývají různě,
nicméně často se shodují právě v transcendentní kvalitě onoho zdroje všech věcí
a bytostí. Tam někde také leží původ a zdroj hudby, stejně jako původ života
člověka. Tedy předpokládejme, že hudba, stejně jako lidská bytost, tryskají do
své existence z jediného, stejného zdroje, kterým je transcendentní oblast, již
je nemožné postihnout smysly, v níž ale již vše existuje jako potencionál k
projevení se.
Proto
je také v moci hudby obrátit pozornost člověka směrem k tomu, co jej přesahuje,
otevřít jeho srdce a ponořit ztichlou vnímající mysl do jejího zdroje, do
transcendentní zkušenosti čistého vědomí, ve které lze zakoušet světlo,
harmonii, lásku, ve které lze nacházet smysl nejen jednotlivých věcí a
zkušeností, ale i života jako celku.
Tuto
zkušenost je možné dosáhnout i mnohými jinými prostředky, hudba může být pouze
jedním z nich. Podoba této zkušenosti je vždy ryze subjektivní, závislá na
osobnosti dotyčného člověka. Její transcendentní charakter je však univerzální.
Hudba
byla odjakživa spojována s těmito duchovními prožitky člověka, které se
vymykají smyslovému vnímání. V etnických kulturách byla (a je) často spojována
s rituály nebo např. tancem, hudební techniky šamanů mohou navodit rytmem a
tancem stav změněného vědomí. To vše slouží k léčení, za účelem zprostředkování
pomoci a vyžádání si přízně při jistých významných událostech v životě člověka
nebo komunity, jako modlitba.[8]
Někteří
autoři hovoří o oblasti tzv. „neslyšitelna“, které je zdrojem všeho
slyšitelného, tedy i hudby. Hovoří tedy o transcendentní, nebo chceme-li
spirituální rovině, ze které hudba pochází a která je jakýmsi předobrazem
hudby již produkované nástroji či hlasem.
Muzika divina, mundana, humana a
instrumentalis
„Hudba je s námi tak přirozeně spojená, že
od ní nemůžeme být odděleni, ani když bychom si to přáli.“ (Boethius)[9]
Významnou osobností počátků středověku byl římský
teolog a filozof Anicius Manlius Severinus
Boëthius, obvykle nazývaný pouze Boethius (480-524 nebo 525 n. l.).[10]
Ve svém textu De Musica, který je součástí většího celku De institutione
musica, předkládá hudbu jako jev existující v několika úrovních:
· Musica divina – hudba boží
· Musica mundana – hudba světa
· Musica humana – hudba
lidských bytostí, harmonie lidského těla a duše
Pokusíme se načrtnout význam zmíněných čtyř úrovní
hudby, tak jak jsou vysvětlovány tradičně v textech i s ohledem na osobní
zkušenost a srovnání s jinými texty.
Musica
divina je hudba božské
úrovně, někdy také označována jako hudba bohů. První vyjádření je však
přesnější. Paralely tohoto pojetí lze nalézt i v naprosto odlišných dílech, kde
se však nehovoří o hudbě, nýbrž o zvuku (viz východní pojetí v kapitole 2.2.3).
Jde o vyjádření nevyjádřitelného, jemné tepání, vyzařování ducha,
transcendentní zkušenost.
Musica
mundana neboli hudba, kterou zní svět, někdy je také nazývaná hudba sfér
podle pythagorejského pojetí. Je zřejmá v pohybu vesmírných těles, v kombinaci
živlů (zahrnující počty, váhy a míry) a proměnách ročních období (ale i v běhu
času jako je střídání dne a noci, běh měsíců v roce apod.).[12]
Někdy je také označovaná jako musica universalis
– hudba vesmíru. Boethius psal o přirozeném zvuku vermíru, který
sice není slyšet, ale přece existuje. Vesmírná tělesa stejně jako všechna
pohybující se tělesa vydávají určitý zvuk, také mají určitou kvalitu, váhu,
rozměr apod., určitou vibraci. Ve vesmíru panuje určitý řád a všechna tělesa se
pohybují podle určitých pravidel a vzorců. Potom ve vesmíru vládne řád a
soulad, konsonance (libozvuk). V hudbě také existují zvuky a motivy, které jsou
sluchu příjemné a které hodnotíme jako harmonické. Tóny, které vytvářejí napětí
a porušují pravidla, vnímáme jako neharmonické, jako disonanci. Soulad,
konsonance je řád hudebního vesmíru, nesoulady jsou anomálie, které se pouze
objeví a zmizí v průběhu dokonalého řádu hudby. Tak se hudba stává
mikrokosmem všech přirozených jevů. Všechny věci, příroda, astronomie,
matematika, věda jsou svým způsobem ve svém základu shodné s filozofickou
podstatou a přirozeností hudby.[13]
Musica
humana je hudbou těla, duše a spojení duše a těla. Někde se uvádí také jako
organizovaný vzájemný vztah mezi fyzickými a duchovními složkami lidské
přirozenosti. Hudba, která zní v těle, je vyjádřena v proporcích těla a stavbě
jeho částí, jednotlivých soustav. Je rytmem pulzu i dechu a pravidelně se
opakujících potřeb spánku či potravy. Je tónem kvality jednotlivých orgánů. Je
prouděním všech tekutin v těle a plynutím vnitřního pohybu života. Zrcadlí vše,
„čím živoucí bytost vstupuje do celého Bytí“.[14]
Hudba duše zní duševními silami a schopnostmi člověka, jeho ctnostmi,
souladem rozumu, citu a vůle, v lidských slabostech, negativních sklonech a
utrpení se objevují její disonance. Tělo a duše vytvářejí jediný celek, jsou
přirozeně propojeny a nemohou být odděleny. Tak vzniká harmonie v jejich
spojení, stejně tak se mohou objevit disharmonické oblasti, pokud tento celek
nefunguje harmonicky, v souladu.
Toto
pojetí se může zdát obtížně pochopitelné, přestože je člověku vlastně nejblíže.
Sám Boethius o této hudbě říká: „Kdokoliv pronikne do svého vlastního já,
vnímá lidskou hudbu (musica humana). Protože co sjednocuje nehmotnou podstatu
mysli a těla, pokud ne jistá harmonie a, abych tak řekl, pečlivé ladění
hlubokých a vysokých tónů, aby vznikl harmonický souzvuk? Co jiného, než tato
sjednocuje části duše, která se skládá z racionálního a iracionálního? Co je
to, co mísí elementy nebo drží pohromadě části těla v zavedeném pořádku?“[15]
Musica instrumentalis je
hudbou vytvářenou pomocí hudebních nástrojů. Zahrnuje také užívání
lidského hlasu. Z tohoto pohledu je to jediná úroveň hudby, která je skutečně
slyšitelná, vnímatelná sluchem. Podle Boethia je instrumentální hudba
analogickým, konkrétním vyjádřením zásadnější, skutečnější a vše prostupující musiky
humana, nikoliv obráceně. Musica instrumentalis může také být jakýmsi přístupovým „oknem“ nebo cestou pro porozumění musice
humana. Musica
instrumentalis a musica
humana mohou být v různé míře rozlišeny nebo spojeny.[16]
V
souladu s učením středověku a v souvislosti s výše uvedeným Boethius dále
rozlišoval ve vztahu k hudbě tři druhy vědění: „cantores“ byli ti,
co denně hudbu praktikovali, zpívali a hráli na nástroje, dokázali hudbu číst z
not a předvést ji; skladatelé byli druhým typem, ti, kteří dokáží
spojovat slova a hudbu; a „musici“ byli ti, kteří měli to privilegium
přístupu ke komplexnímu a abstraktnímu učení a věděli, z čeho se hudba
skládá, jen oni dokázali hodnotit zpěv a instrumentální hru podle
teoretických a racionálních principů. Jak je patrné, mezi cantores
a musici spočívá propastný rozdíl.[17]
Z tohoto
pojetí čerpal celý středověk a mnozí filozofové až do renesance. Tento koncept
také sloužil jako východisko pro pochopení řeckého konceptu hudby, ke kterému
položil základy Pythagoras. Z dnešního pohledu se zdá možná podobné pojetí jako
trochu staromódní a překonané moderními teoriemi, metodami a technikou. Nicméně
někteří muzikoterapeuti z tohoto pojetí čerpají dodnes a např. antroposofická
muzikoterapie dokonce pracuje s tímto pojetím jako základním východiskem pro
porozumění hudbě a její souvislosti s člověkem.
Obecně
je výcvik muzikoterapeutů obvykle doprovázen právě různými metodami, které
rozšiřují jejich schopnosti vnímat hudbu a její jednotlivé elementy a jejich
zrcadlení v různých úrovních. Prohlubují svou schopnost empatie ke klientovi a
zaměření na jeho prožívání, strukturu osobnosti a její projevy (musica humana).
Dále rozvíjejí svou schopnost dekódovat hudební expresi klienta, dovednost
porozumět jeho sdělení na základě zrcadlení ve vlastních pocitech či
vyciťování, ale i zdokonalují svou schopnost improvizace, hudební doprovázení v
různých stylech, v nichž se klient hudebně projevuje (musica
instumentalis). Také prohlubují svou schopnost nalézat paralely v hudebním a
nehudebním světě, a tak rozvíjejí svou kreativitu, originalitu v používání
hudby a muzikoterapeutikých metod s tím, že i toto vnímání pomáhá
muzikoterapeutovi porozumět obecným principům, a tím opět klientovi, ale i sobě
samému a vzájemnému vztahování se k sobě navzájem a světu (musica mundana).
Nakonec i mnoho hudebníků nebo muzikoterapeutů stejně jako někteří klienti
mohou prožít skrze hudbu a hudební techniky zážitky jednoty nebo „zvláštního
propojení“ s druhými, rozšířeného vědomí, poznání hlubších souvislostí nebo
smyslu určitých věcí (musica divina) apod.
Důležité
je, že tento pohled je možné určitým způsobem zkoumat i dnes a nacházet v něm
inspiraci pro chápání vztahů a souvislostí v našem životě, podobností v
niterném světě člověka s principy, podle nichž funguje svět kolem nás, a
tak se o sobě i o světě mnohé můžeme dozvídat, objevovat, nacházet souvislosti,
které nám dávají smysl.
Pro ilustraci tohoto přístupu a jeho využití v praxi jsou
dále uvedeny některé příklady jako praktické ukázky hudebních prožitkových
aktivit. Studenti, není-li uvedeno jinak, jsou dospělé osoby navštěvující kurz
muzikoterapie na vysoké škole nebo návštěvníci kurzů muzikoterapie zaměřených
na pedagogickou práci s hudbou. Všechna cvičení využívají vždy kruhovou formu,
nikdy ne sezení v lavicích nebo za stoly apod.
Příklad z praxe č. 1: Hledat hudební v
nehudebním zobrazení
· Motivace, uvedení do tématu: výklad nebo diskuze na téma „hudba
existuje i v nehudebním světě“, viz čtyři úrovně hudby podle Boethia.
· Instrukce a provedení: studenti sledují postupně několik
vybraných obrazů či obrázků přírodních útvarů: hornaté krajiny, vybrané
květiny, sněhové vločky atd. U každé se hned zastavujeme a vzniká diskuze.
Najdete v každém obrázku nějaký rytmus? Objevíte v něm nějakou melodii? Lze na
obrázcích vnímat nějaký druh hudby? Jakou hudbu mi evokuje pohled na konkrétní
obrázek? Každý účastník sděluje své objevy a pokusí se je svým vlastním
způsobem vyjádřit, zatleskat rytmus, zaznít melodii, nebo aspoň popsat slovy.
· Cíl: rozšířit pohled studentů na to, co je hudební a co ne,
hledat souvislosti, vnímat jinak, kreativně, nevšedně se dívat na věci.
· Reflexe: mohou sdílet všichni ve skupině jeden po druhém,
nebo spontánně, kdo chce. Jak tyto objevy souvisí se mnou? Kde na lidském těle
lze nalézt podobný rytmus? Mohu ve svém těle objevit podobnou melodii? Je
to hudba, nebo to není hudba? Jak to vnímám? Rozumím tomu, jak to vnímají
druzí? Je mi některý názor bližší? Některému vůbec nerozumím? Všechny odpovědi
jsou správné.
Příklad z praxe č. 2: Hledat hudební v
nehudebním světě okolo sebe
· Motivace, uvedení do tématu: výklad nebo diskuze na téma „hudba
existuje i v nehudebním světě“, viz čtyři úrovně hudby podle Boethia, možno
navázat na předchozí cvičení.
· Instrukce a provedení: studenti mají za úkol sledovat své
okolí a mají vybrat jednu melodii a jeden rytmus v nehudebním světě, se
kterými se setkají ve svém životě. Umělecky je zpracují a přinesou na další
setkání v podobě kresby, fotografie, nahrávky, básně apod. V další hodině
probíhá prezentace jednotlivých výtvorů a diskuse o nich.
· Cíl: rozšířit pohled studentů na to, co je hudební a co ne,
hledat souvislosti, vnímat jinak, kreativně, nevšedně se dívat na věci.
· Reflexe: mohou sdílet
všichni ve skupině jeden po druhém, nebo spontánně, kdo chce. Jak se mi to
dělalo? Bylo to pro mě těžké najít něco symbolizujícího rytmus ve svém okolí?
Bylo pro mě těžké najít nějakou melodii? Proč tomu tak je? Konzultoval jsem to
se svými blízkými? Co si o tom mysleli a co si o tom myslím já? Proč jsem si
vybral právě takové umělecké zpracování příspěvku? Jak vnímám příspěvky
druhých? Co se mi na nich líbí, a co ne? Co je mi blízké a čemu nerozumím?
· Poznámka: někteří
studenti někdy přinášejí vskutku zajímavé, netradiční a velmi originální i krásné
výtvory nejrůznějšího druhu od kreseb, maleb, koláží, až po umělecké fotografie
a vlastní audio i video nahrávky. Např. kresba jak cinkají rampouchy v
zimě, fotografie schodů, nákupních košíků atd.
Příklad z praxe č. 3: Hudba a dech
· Motivace, uvedení do tématu: hudba je střídání napětí a uvolnění,
střídání polarit (nahoře – dole, rychle – pomalu, slabě – silně atd.), např.
pro vytvoření tónu je potřeba strunu napnout a znovu povolit, podobně je tomu s
tělesnými pochody a pohyby (dech, tep, pohyby stažení a otevření), tělesný
pohyb hráče rozvíjí působící kvalitu hraného, skrze fyzický pohyb se hudba
skutečně „oživí“ (viz nehybný versus přirozeně se pohybující hráč / zpěvák).
· Instrukce a provedení: v uvolněném „tai-chi“ postoji vnímáme
svůj dech. Neřídíme ho, jen si ho uvědomujeme. Pak každý v rytmu pociťovaného
dechu pohybuje pomalu a plynule pažemi v gestu otevírání a zavírání, otevírání
a zavírání. Prociťujeme tyto pohyby, tyto dvě kvality, jejich střídání a jejich
vliv na náš organismus, jaké se vynořují pocity a myšlenky. Vnímáme jednotu
pohybu dechu a pohybu těla. Cvičení je možné provádět se zavřenýma očima pro
lepší soutředění, není to však nutné. Následuje chvíle ticha a ještě krátkého
doznívání prožitého.
· Cíl: prohloubit spojení s tělem, prohloubit vnímání
těla a jeho pocitů skrze vnímání dechu, poznávat souvislost zákonitostí v
hudbě, ve vlastním těle a nehudebním světě
· Reflexe: mohou sdílet
všichni ve skupině jeden po druhém, nebo spontánně, kdo chce. Jak jsem to
cítil? Dokázal jsem se na začátku zaměřit skutečně jen na dech, soustředit se?
Jaké myšlenky a pocit ve mně vyvolaly pohyby pažemi? Jak jsem procítil souhru
dechu a tělesného pohybu? Jak to na mě působilo? Dokázal jsem procítit obě
polarity? Obě extrémní kvality otevření a uzavření? Jaké pro mě jsou? Jak jsem
se v nich cítil? Je mi některá z nich bližší? Nebo nepříjemná? S čím tyto
kvality mohou souviset? Co všechno se může těmito polaritami manifestovat? Jak
je to v mém vlastním životě?
· Poznámka: Toto cvičení
je spíše rozehřívací, vhodné na začátku kurzu a/nebo určité hodiny. Jde o krátké
cvičení, které má naladit studenty na ně samé, na jejich vlastní pocity skrze
vnímání vlastního těla. Je vhodné po něm zařadit další cvičení, která budou
tématicky navazovat a rozšiřovat první zkušenost o další poznatky a prožitky.
[1] Franiok in Pipeková, Vítková,
2001, s. 42.
[2] Hudba pravěku. E-Gybon
[online e-learning]. 29. srpen 2008, 12.10 [cit. 2014-03-20].
Dostupné z: http://moodle.gybon.cz/mod/resource/view.php?id=221
[3] Šimanovský, 2007, s. 17.
[4] Pals, 1992, s. 16.
[5] Franiok in Pipeková, Vítková,
2001, s. 29.
[6] Bruscia in Kantor, Lipský,
Weber, 2009, s. 131.
[7] Srov. Holzer, Drlíčková, s.
13.
[8] Zeleiová (2007) hovoří o
magicko-rituální funkci hudby.
[9] V anglické originále: „Music
is so naturally united with us that we cannot be free from it even if we so
desired.“
[10] Boethius. In: Wikipedia: the
free encyklopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia foundation, 2001,
last modified on 10. 12. 2013 [cit. 2014-02-07]. Dostupné
z:http://en.wikipedia.org/wiki/Boethius
[11] Abrams, B. Musica Humana.
When Music breaks the Sound barrier in Music Therapy [online pptx]. [cit. 2014-02-07]. Dostupné
z:
http://www.healthhumanities.org/documents/AHRC-Health-and-Music-Workshop-Brian-Abrams.pdf a http://en.wikipedia.org/wiki/Musica_universalis
V jiných zdrojích jsou často uváděny pouze
poslední tři úrovně, chybí Musica divina.
[12] Krček, 2008, s. 14.
[13] Klein, J.
Boethius and musica mundana. Jeff Klein – Ethnomusicologist [online].
[cit. 2014-02-09] Dostupné z
http://jfkmusichistory.blogspot.cz/2009/10/boethius-and-musica-mundana.html
[14] Krček, 2008, s. 14-15.
[15] V anglickém originále: „Whoever penetrates
into his own self perceives human music [musica humana]. For what unites the
incorporeal nature of reason with the body if not a certain harmony and, as it
were, a careful tuning of low and high pitches as though producing one
consonance? What other than this unites the parts of the soul, which…is
composed of the rational and the irrational? What is it that intermingles the
elements of the body or holds together the parts of the body in an established
order?”
Abrams, B. Musica Humana.
When Music breaks the Sound barrier in Music Therapy [online pptx]. [cit.
2014-02-07]. Dostupné z:
http://www.healthhumanities.org/documents/AHRC-Health-and-Music-Workshop-Brian-Abrams.pdf a
http://en.wikipedia.org/wiki/Musica_universalis
[16] Tamtéž.
