Publikováno: Šramlová, L. Alikvotní zpěv a některé jeho léčebné účinky. Arteterapie. 2007, č. 13.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Alikvótní zpěv se zdá
být již relativně známým hudebním fenoménem, o který se v současné době
zajímá stále více umělců, zpěváků i jiných hudebníků. Obeznámenost
s alikvóty a jejich léčebným potenciálem proniká i do muzikoterapeutické
oblasti.
Co
jsou to tedy alikvóty a jak je možné je produkovat?
Chris Amrhein, multi-instrumentalista, alikvotní zpěvák a hlasový
pedagog (Salzburg), ve svých workshopech odkazuje na podobnost světelného
spektra se spektrem slyšitelných tónů, neboť podléhají stejným spektrálním
zákonům. Denní bílé světlo v sobě obsahuje všechny barvy duhy, které
můžeme vidět, až když světlo rozložíme pomocí průhledného hranolu. Stejně tak i
všechny zvuky a zejména tóny nejsou jednoduché, nejsou to čisté tóny ale
směsice tónů. Všechny zvuky tak obsahují množství různých frekvencí.
Nejnižší frekvence z celé této
směsice jednoho tónu se nazývá tzv. fundamentální neboli základní tón. „Alikvóty jsou všechny
ostatní tóny, které zní společně s tímto fundamentálním tónem; mají vyšší
frekvenci a vytváří tzv. přirozenou alikvotní řadu“ (in 1). Stejně jako všechny
barvy duhy jsou latentně přítomny v bílém světle, tak se dá říci, že alikvóty
jsou „skrytými barvami zvuku“.
Alikvóty tedy nepřetržitě zní jako součást
všech zvuků okolo nás, aniž bychom je však byli schopni vnímat jako jednotlivé
tóny. Jsou to právě alikvóty, které určují jedinečnost našeho hlasu, barvu
hudebního nástroje i kvalitu jakéhokoliv jiného zvuku. Např. každý nástroj zní
mnoha alikvóty. Různé nástroje však mají díky svému tvaru a materiálu
zvýrazněné různé alikvóty v alikvótní řadě. Podle tohoto specifického „alikvotního
obrazu“ dokážeme sluchem rozpoznat o jaký nástroj se jedná.
„V elektrických laboratořích byly pomocí
speciálních filtrů odstraněny alikvóty ze zvuku tří nástrojů. Při poslechu
těchto nástrojů bez alikvót bylo nemožné je vzájemně rozpoznat. Přitom za
normálních okolností každý bezpečně pozná housle, trumpetu a piano“ (in 2). A
stejně je tomu i s lidským hlasem. Každý hlas má svůj specifický
„alikvotní obraz“, který je formován tvarem našeho obličeje, zejména úst, nosu
a všech přilehlých dutin. Tento alikvótní obraz způsobuje naše individuální
hlasové zabarvení.
Co činí alikvóty velmi zajímavým fenoménem
i z hlediska filozofického, je jejich matematicky
přesné uspořádání, tzv. alikvótní
řada. Když např. struna na kytaře vibruje 256krát za sekundu, naměříme
frekvenci 256 Hz. Výška této frekvence odpovídá tónu C. Jednotlivé alikvóty
znějící současně s tímto základním tónem jsou potom násobky této
frekvence. První alikvót znějící s tónem C bude tedy frekvence vibrující
dvakrát rychleji (512 Hz) a bude znít opět jako C ale o oktávu výš. Druhý
alikvót znějící s tónem C bude třikrát vyšší frekvencí a bude znít ještě o
kvintu výše, tedy jako tón G atd.
Např. alikvóty znějící
s tónem C 256 Hz:
- alikvót: 2 x 256 Hz = 512 Hz oktáva C
- alikvót: 3 x 256 Hz = 768 Hz čistá kvinta G
- alikvót: 4 x 256 Hz = 1 024 Hz oktáva C
- alikvót: 5 x 256 Hz = 1 280 Hz velká tercie E
- alikvót: 6 x 256 Hz = 1 536 Hz čistá kvinta G atd.
Teoreticky je řada alikvótů nekonečná,
každý alikvót je zvyšujícím se násobkem frekvence fundamentu (ne předchozího
alikvótu) – proto se mezi jednotlivými alikvóty zmenšuje slyšitelný rozdíl.
V prvních 4 oktávách je prvních 16
alikvótů, které můžeme slyšet a dobře rozlišit. Od 16. alikvótu už lidské
ucho není schopno rozeznat jemné rozdíly mezi nimi (in 2).
Slyšitelná alikvótní řada:
C – C – G – C – E – G –
B – C – D – E – snížené Fis – G – snížené A – snížené B – B - C
Hudebníci, kteří hrají na strunné nástroje
znají tzv. flažolety, což jsou znějící jednotlivé alikvóty hudebních nástrojů.
Aby alikvotní zpěvák zazpíval alikvotní tóny různé výšky, používá jednotlivých
samohlásek řeči a pohybů špičky a kořene jazyka k pozměnění velikosti a
tvaru rezonančního prostoru v ústech a okolních dutinách. Tyto techniky mu
umožní zazpívat 2 a více tónů najednou.
Základní techniky alikvótního zpěvu jsou
buď podtónové nebo nadtónové. Podtónové techniky nebo-li tzv. hrdelní zpěv
užívají uvolnění hlasivkových vazů a jemných pohybů jazyka. Mezi tyto patří
tradiční východní tuvinské techniky khöömei,
sygyt a kargyra, které umožňují zpívat i 3 a více tónů najednou (in 3).
Základ nadtónových technik můžeme najít
v našich evropských gregoriánských chorálech a našemu kulturnímu vnímání a
hudebnímu cítění jsou bližší než techniky východní. Využívají zpěv jednoho
tónu, z něhož se „vyfiltrují“ alikvóty pomocí nejjemnějších pohybů kořene
a špičky jazyka, pomocí pohybu rtů, měkkého patra a uzávěru průchodu do nosu.
Nejznámější je tzv. NG technika, při
níž alikvóty zní při změně vokálů U O A E I. Druhou nejčastější technikou je
tzv. bird technika (známá též jako
„Harry Potter“ technika), při níž se pracuje nejvíce s pohybem špičky
jazyka po tvrdém patře za vyslovování vokálů U I (in 4). Třetí, ne však poslední
technikou je tzv. Mim nebo New technika,
jejíž název napovídá i způsob provedení, kdy využíváme špičku jazyka a štěrbinu
vzniklou mezi rty a předními zuby. Mnozí
ji se smíchem nazývají tzv. „alikvotní polibek“.
Existuje spousta dalších technik, jak je
možné zpívat alikvóty. Ve skutečnosti si každý alikvótní zpěvák v průběhu
let učení se alikvótnímu zpěvu utvoří své vlastní techniky, které nejlépe
odpovídají jeho vlastním individuálním schopnostem a fyziologickým zvláštnostem
jeho osobního pěveckého aparátu. Proto je také možné se setkat
s technikami, které se v základech shodují, ale rozchází se
v dalších prvcích. Tak vznikají další osobní varianty, které každý zpěvák
uplatňuje individuálně, protože mu pomáhají jeho alikvóty vyladit a zesílit jejich
zvuk.
Léčebné účinky?
(1) Když se zaposloucháme do alikvótů lidského
hlasu, máme pocit, že slyšíme velmi čisté až čiré tóny. Tyto krásné, flétně
podobné zvuky jakoby se objevovaly ze samotného prostoru a ne od zpěváka, který
je produkuje. Poslech alikvót je vždy velmi působivý, a může v nás
vyvolávat různé pocity od pocitů lehkosti a světla k pocitům tajemna a
mystických hlubin.
Zvláštní čirá kvalita těchto tónů je dána
jejich fyzikální kvalitou. Jsme zvyklí naslouchat hudbě a zpěvu, kde všechny
instrumentální i hlasové tóny jsou směsicí mnoha frekvencí. Alikvóty jsou však
jednotlivé, tedy „čisté“ frekvence, vydělené z celé směsice. Působí na nás
proto dojmem čistoty a průzračnosti, neboť neobsahují obvyklé šumy, které jsme
zvyklí poslouchat všude okolo nás.
Zde je tedy jedna z odpovědí na
otázku, proč se umělci vůbec alikvótním zpěvem zabývají. Je to čistota zvuku,
která fascinuje a povznáší posluchače i zpěváka, a přináší ryzí umělecký
zážitek.
Německý vědec, alikvótní zpěvák a
sbormistr, Wolfgang Saus, ve své knize zmiňuje svou vizi budoucnosti
alikvótního zpěvu. Alikvóty pronikají do filmové hudby (viz. Baraka, Život
Buddhy, Hulk) i do klasických hudebních žánrů a obohacují populární nebo
jazzovou hudbu (in 5). Vyskytují se dokonce komplikované alikvótní skladby
napsané pro celé alikvótní sbory nebo polyfonní hudební dílka pro několik
zpěváků. Zážitky posluchačů jsou často velmi silné a hovoří o zvukové
dokonalosti.
(2)
Druhý směr v alikvótním zpěvu představují umělci, kteří využívají více
méně technik hlasové improvizace. Tak může zpívat jeden zpěvák sám, ale také
celá skupina lidí. Kouzlo tohoto způsobu zpěvu je nejčastěji v tom, že zde
chybí jakákoliv struktura obvyklá pro hudební dílo. Není zde žádná určená
forma, zato se zde nabízí nejširší prostor pro individuální vyjádření každého
účastníka, který má možnost poslouchat nebo se účastnit aktivně. Může se držet
v pozadí nebo určovat „tok hlasového proudu“ svou vlastní invencí. Často
chybí jakýkoliv rytmus, společné znění je založeno na držení základního tónu a
hlasové improvizaci. Je odstraněna hudební forma, každý účastník má svobodu
tvořit a hlasově se projevovat, zatímco skupina poskytuje zázemí a
zvukově-hlasový proud. Společný zpěv může být doprovázen hudebními nástroji,
které udržují zvukové pozadí, např. shruti box, tampura nebo monochord jsou
ideálními nástroji k alikvótnímu zpěvu.
Tento způsob alikvótního zpěvu má hluboké
relaxační účinky, může být součástí meditační praxe a může být vhodně doplňován
imaginačními a vizualizačními technikami.
Nejčastěji se používá tzv. alikvótní
sprcha, kdy hlasová a alikvótní improvizace vytváří velké množství alikvótních
tónů, které vytváří dojem zaplnění celého prostoru zvukem. Účastníci často
zažívají pocity hlubšího prožitku sebe sama a také propojení s druhými, se
skupinou. Další možností je rozšíření alikvótní sprchy o představu světla,
které vyplňuje celý vnitřní prostor těla a zároveň celý prostor skupiny,
místnosti atd. V tomto případě účastníci často silně pociťují souznění
s druhými, odlehčení a určité „prosvětlení“ s doprovodným pocitem
vnitřního štěstí, klidu a pohody. Někteří účastníci si mohou lehnout do středu
kruhu a tam odpočívat a vnímat zvuky, zatímco ostatní pro ně zpívají a
vytvářejí harmonické zvukové prostředí.
(3)
O široké paletě možností využití alikvót svědčí i poznatek o lidském hlase,
který k tomu, aby dobře a „barevně“ zněl, využívá opory celého našeho
těla. Pro odborníka může být obecně lidský hlas ukazatelem fyzických a emočních
blokád klienta. Tam, kde je hlas probarvený a znělý, tzn. obsahuje velké
množství alikvótních tónů, tam jsou tělo i psychika uvolněné. Tam kde je málo
barevný, přiškrcený, neznělý, neotevřený, tam nám malý obsah alikvótů pomáhá
jako diagnostické vodítko pro další práci s hlasem a emočními obsahy.
(4)
Další zajímavý fakt vztahující se k fenoménu alikvót je ten, že svými
fyzikálními vlastnostmi alikvóty reflektují zákonitosti o harmonii. Intervaly
mezi jednotlivými alikvóty v alikvótní řadě odpovídají základním poměrům
struktury lidského, zvířecího i rostlinného těla a odpovídají zákonitostem
stavby veškerého organického světa. Tyto poměry známe např. také z oblasti
umění jako tzv. zlatý řez.
V vzájemné vztahy mezi jednotlivými tóny a
jejich poměry jsou důvodem harmonizujícího a léčivého efektu zvuku vůbec. Ve
starých kulturách a jejich školách (Tibet, Indie, Egypt, Řecko) se vyučovalo
umění hudby spolu s medicínou. V těchto školách měli široké pochopení
vztahům mezi hudbou a léčením, které bylo založené na poznatku, že vibrace je
základní tvořivou silou vesmíru.
V naší kultuře to byl řecký učenec a
filozof Pythagoras (582 – 507 př. n.
l.), kdo se jako první zabýval těmito hudebními zákonitostmi a odhalil základy
nauky o hudebních intervalech, a přirozených poměrech, které přesně odpovídají
poměrům alikvotní řady. Sám Pythagoras říkal: „Studujte monochord a poznáte
tajemství vesmíru“ (in 2), a že studiem jedné vibrující struny, můžeme pochopit
mikrokosmické aspekty zvukové vibrace a díky tomu potom pochopíme i
makrokosmické zákony vesmíru.
Alikvóty jsou stále překypujícím zdrojem
inspirace. Způsoby, jakými je budeme používat, závisí na naší fantazii,
možnosti jsou neomezené.
Ti, kdo se zajímají o jógu, energetická
cvičení či masáže, najdou v praxi i mnoho způsobů, jak využít alikvótní
zpěv pro práci s energií, pročišťování energetických center a drah těla
atd.
(V Praze se zabývají
výukou alikvótního zpěvu a společnými skupinovými improvizacemi Monika
Šramlová, Lenka Šramlová, členové skupiny Tashi Deley, členové alikvotního
sboru Spektrum atd.)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdroje:
- Ruiter, D.: Harmonic Overtones. Binkey Kok Publications, Havelte, 2003.
- Goldman, J.: Healing Sounds. Healing Arts Press, Rochester, Vermont, 2002.
- Tongeren, Mark, C.: Overtone Singing. Fusica, Amsterdam 2004.
- Amrhein Ch.: Náda Brahma - „svět je zvuk“. In Dotek č.9, 13.roč., Praha 2004.
- Saus, W.:Oberton singen. Traumzeit-Verlag, Schönau im Odenwald, 2004.