---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Klíčová slova
Muzikoterapie, dítě
raného věku, individuální a skupinová muzikoterapie, receptivní a aktivní
techniky muzikoterapie, hudební elementy, emoční inteligence, důvěra a vztah,
dialog, hudební komunikace.
„Hlas, kterým matka
láskyplně sytí své dítě, je pro jeho vývoj stejně důležitý jako její mléko.“
Alfred Tomatis, lékař
V našem Dětském centru s komplexní péčí a
podpůrnou rodinnou terapií při Thomayerově nemocnici v Praze Krči (dále
jen DC) poskytujeme péči těm nejmenším dětem od narození zpravidla do tří let,
dětem s postižením potom až do šesti let věku. Protože chceme, aby spolu
mohli vyrůstat sourozenci, mohou u nás zůstávat i děti starší, dokud se jejich
situace nevyřeší.
Děti,
o které se staráme, nemohou být z nejrůznějších důvodů doma se svými
rodiči. Jejich rodiče se o ně buď nemohou, neumí nebo nechtějí starat.
V naší péči jsou proto např. děti s různým typem postižení, děti
nedonošené, děti týrané nebo zanedbávané, děti drogově závislých rodičů nebo
rodičů aktuálně v situaci bytové nouze atd.
Doba
raného věku (od narození do tří let) je velmi citlivým obdobím, kdy po
nejranějších zkušenostech z prenatálního života děti získávají první
základní informace o našem světě a také se učí základním dovednostem, jak
v tomto světě žít. Musí se naučit chodit, mluvit, hrát si, přijímat i
dávat, spolupracovat i prosadit sami sebe.
To
nejdůležitější, aby se jejich osobnost mohla zdravě rozvíjet, je ale získání
základního pocitu bezpečí, důvěry a jistoty. Děti potřebují, aby je okolní svět
ubezpečil o tom, že jsou přijímány a milovány a že mohou mít ke světu a jeho
lidem základní důvěru (podle E. Ericsona, in Langmeier, Krejčířová, s. 229).
Aby získaly tuto tolik potřebnou primární důvěru a schopnost vytvářet si citové
vztahy k druhým lidem, potřebují individuální citlivý přístup.
„Jemnocitná duše je
oslovována barvami, ještě jemnocitnější zvukem.“
Hazrat Inayat Khan,
hudebník a učitel
Děti v péči našeho centra často prožily různé
traumatické zkušenosti již ve svém raném věku. Oddělení a separace od
rodičovské osoby je pro ně většinou nezbytným ochranným opatřením. Zároveň je
také jedním z dalších bolestivých prožitků v duši dítěte.
Pracovníci
dětského centra se snaží věnovat svěřeným dětem maximální možnou péči a
pozornost. To je umožněno transformací prostorů DC na tzv. rodinky, kde se
několik stále stejných sester stará o malou skupinku dětí. Nezřídka lze vidět,
jak děti v jejich péči rozkvetou a jejich vývoj se začne ubírat rychle
kupředu, děti začnou být usměvavější, spokojenější.
Součástí
týmu komplexní péče o tyto děti v Dětském centru jsou vedle sester, lékařů
a fyzioterapeutů také muzikoterapeuti, kteří za dětmi pravidelně docházejí,
obvykle jednou týdně. Projekt muzikoterapie v DC probíhá již pátým rokem.
V současné době se počet terapeutů ustálil na šesti pracovnících, kteří
poskytují svou péči na všech sedmi odděleních DC. Muzikoterapie je tak
pravidelně nabízena co největšímu počtu dětí. Specifickou skupinou dětí s
indikací pro muzikoterapii jsou děti s různým typem a hloubkou postižení a děti
se syndromem CAN.
„Vznešenost umění se
projevuje snad nejvíce v hudbě, protože hudba nepotřebuje žádnou materii.
Je pouze formou a obsahem zobrazujícím a zušlechťujícím vše, co chce vyjádřit.“
J. W. Goethe
Hudba působí léčivě v mnoha směrech. Celkově
harmonizuje organismus dítěte a jeho psychický stav, uvolňuje napětí a
pozitivně doplňuje emoční potřeby dětí. Zvyšuje psychickou a tím i tělesnou
odolnost dětského organismu a může léčebně ovlivnit průběh řady psychických i
fyzických onemocnění (in Procházka).
Muzikoterapeuti
obohacují prostředí dítěte o podněty
živé hudby. Živá hudba narozdíl od elektronických nebo z nahrávek
pouštěných tónů obsahuje velké množství přirozených, různě vysokých frekvencí,
tzv. alikvótů, neboť vzniká chvěním přírodních materiálů jako je dřevo, kov,
kůže, hlasivky atd. (in Krček, s. 71). Alikvóty
významně saturují a harmonizují nervovou soustavu a mají pozitivní dopad
na jednotlivé orgánové soustavy i psychiku člověka (in Goldman, s. 141). Navíc
můžeme vytvořit velkou paletu zvukových barev, tempa a dynamiky, protože je
tvoříme naživo, právě teď, jako most mezi lidmi, jako dílo okamžiku mezi hráčem
a naslouchajícím, jako vztah mezi duší dítěte a dospělého.
Živá
hudba dětem nabízí také bohatou paletu podnětů k vnímání. Děti mohou
naslouchat jednotlivým nástrojům a zpěvu, vnímat jejich měnící se zvukové,
hmatové i zrakové kvality, objevují celý svět zvuků společně s terapeutem
(viz. receptivní techniky muzikoterapie). Také se mohou na hudbě podílet nebo
zvuky samy vytvářet, hrát si s nimi, experimentovat, tvořit podle vlastní
fantazie nebo spolupracovat na malém hudebním díle společně s terapeutem
(viz. aktivní techniky muzikoterapie). Proto je muzikoterapie také dobrou
prevencí smyslové, kognitivní a citové deprivace.
Při
muzikoterapeutickém setkání vzniká bohatá
nabídka pozitivních emocí jako je uvolnění, radost, klidné soustředění,
humor atd. Tyto pozitivně vnímané emoce podporují dětskou důvěru k terapeutovi
a rozvíjejí jejich vzájemný vztah. Muzikoterapeut podporuje dítě, aby se
v hudebním dialogu učilo orientovat ve svých vlastních pocitech i
v pocitech druhého člověka, aby se učilo hudebně vyjadřovat i nehudební
věci, situace nebo prožitky. Tím se rozvíjí důležitý prvek dětské osobnosti,
kterým je emoční inteligence dítěte.
Specifickou roli plní muzikoterapie
u dětí týraných, zanedbávaných a tam, kde vlivem určitých okolností již došlo
k citové deprivaci a stagnaci psychomotorického vývoje. Různé hudební
nástroje dětem umožňují experimentovat se zvuky, zkoumat je a vyjadřovat
symbolicky zvukem vše, co ve své dětské duši prožívají. Je-li mezi dítětem a
terapeutem důvěrný vztah, může dítě ve společném hraní vyjádřit i negativní
nebo slovy těžko popsatelné pocity – radost nebo smutek, agresi a vztek nebo
naopak apatii apod. Hudební nástroje nabízejí možnost, jak vyjádřit jakékoliv
niterné emoce přijatelnou formou. Terapeut nechá dítě, aby bylo samo sebou, aby
projevilo, co potřebuje projevit. Tím, že terapeut emoce dítěte a jejich
zvuková vyjádření akceptuje a přijme je jako skutečná sdělení, otevírá tím
prostor ke společné hře a hudební komunikaci s dítětem. V bezpečném
prostoru společné hry pak s dítětem rozehrává hudební dialog, který může být i
velmi bouřlivý nebo naopak spíše apatický, odbíhavý k jiným tématům apod.
Společnou hudební komunikací se mohou rozvolňovat a postupně odstraňovat emoční
blokády, které vznikly jako následek psychického traumatu dítěte. Dítě se tak učí
být s druhým, projevit své niterné prožitky i svou jedinečnost.
V individuálním setkání s terapeutem může dítě zpracovávat i takové
pocity, které není možné jinak zažít nebo projevit v kolektivu, např.
radost z intimní blízkosti druhého, klid a ticho jako součást potřeby
útočiště a bezpečí, vztek a pocit neštěstí nebo dokonce bolesti, pocit opory
v druhém člověku, pocit vlastní síly a důležitosti atd.
Speciální
pedagožka DC, Mgr. Erika Faltysová, vyjádřila svou zkušenost
s muzikoterapií takto: „Konkrétní dopad muzikoterapie se u každého
dítěte, které jsem měla minulý rok možnost sledovat, projevil jinak. Opožděné
vývojové schopnosti a dovednosti se začaly posilovat, ty neporušené se stávaly
zřetelnější a rozvinutější. Osobnost dětí se celkově stávala čitelnější a
otevřenější.“
Podle našich zkušeností muzikoterapie rozvíjí nejen
emoční život dětí, ale podle zvolených cílů a cíleně zaměřené práce
muzikoterapeuta může mít také pozitivní
vliv na jednotlivé schopnosti a dovednosti dítěte:
1.
rozvíjí jeho smyslové vnímání a jemnější diferenciaci (stimuluje rozvoj
sluchu a zvláště hudebního sluchu, stimuluje hmat, zrak i smyslově-pohybovou
koordinaci),
2. rozvíjí pohybové dovednosti (hrubou i jemnou motoriku, koordinaci
pohybů),
3.
posiluje rozvoj nonverbální i verbální komunikace, stimuluje rozvoj
receptivní i expresivní složky řeči (stimuluje vokalizaci, schopnost
sebevyjádření i naslouchání, empatické sdílení pozornosti),
4.
podporuje a rozvíjí samostatnost a možnost vlastní volby dítěte,
5.
podporuje rozvoj aktivity a kreativity, stimuluje zájem a zvídavost,
experimentování,
6.
podporuje rozvoj pozornosti a schopnosti soustředění,
7.
rozvíjí rozumovou složku dětské osobnosti,
8.
rozvíjí vnímání sebe i druhých,
9.
rozvíjí případné hudební nadání a talent dítěte a jeho lásku
k hudbě, pokládá základy jeho vztahu k umění a duchovním hodnotám obecně.
V muzikoterapii je hudba prostředkem, jak můžeme
léčebně působit na celou dětskou osobnost i jak můžeme cíleně rozvíjet
jednotlivé specifické schopnosti a dovednosti dítěte. Klíčovou úlohu zde má
promýšlení a stanovování dlouhodobých a
krátkodobých cílů v muzikoterapeutické práci s dítětem. K jejich
dosahování primárně působíme
v hudební oblasti, sekundárně se pak tyto vlivy přenášejí a působí jako
hybná síla v celkovém psychomotorickém vývoji dětské osobnosti.
„Důležitým principem
v práci muzikoterapeuta v DC je prvek tady a teď. Tedy setkání s dítětem, kdy jde právě o
bezprostřední kontakt, interakci. Dítě poznává druhého člověka jako svého
partnera. Společná setkání probíhají na takové úrovni, kde si ti dva mohou
rozumět, kde si dítě může zvolit způsob i tempo komunikace a kontaktu. Dítě se
tak stává aktivním účastníkem setkání, poznává moc svého výrazu a hlasu, své
existence, poznává své kompetence. A ještě jednu velmi důležitou věc: „Jsem pro
tento svět a pro lidi v něm důležité“. Tento prvek považuji za základní
věc, kterou každý člověk ( i muzikoterapeut) může dítěti (a tím spíš dítěti,
které z různých důvodů pobývá v ústavní péči mimo domov) darovat.
Dítě tak začíná aktivně zasahovat do světa, svět i lidi jsou pro něj důležití.“
Erika Faltysová,
speciální pedagog
Dalším principem muzikoterapeutické práce u dětí
v raném věku je právě důraz na vztah.
Zejména u nejmenších dětí je kladen velký důraz na citlivý, specifický a
individuální přístup. Osobnost terapeuta musí být zvláště vybavená schopností
citlivě vnímat druhého a naslouchat mu, být empatický, citově vřelý a otevřený.
Muzikoterapeut při muzikoterapii využívá všech
jemu dostupných hudebních prvků – elementů, kterými jsou zvuk, tón –
jeho výška a barva, melodie, rytmus, harmonie, trvání, dynamika a struktura (in
Schwartz s. 6-7), zpěv, pohyb a ticho. V průběhu setkání muzikoterapeut
tyto prvky vhodně střídá a kombinuje. Podle míry a zaměření vlastní aktivní
účasti dítěte potom mluvíme o receptivních nebo aktivních technikách
muzikoterapie. Při receptivních technikách nabízíme dítěti situaci, kdy
může vnímat slyšené, naslouchat zvukům a procítit jejich vibrace. To může mít
velice hluboký efekt na dítě i v případě, že se nám zdá, že se zdánlivě nic
neděje a dítě zdánlivě nereaguje. Receptivní techniky často zasahují do
podvědomé úrovně a mohou se dítěte dotýkat velmi hluboko, třebaže nemusím
přesně vědět, jak k tomu dochází (in Alvin, Warwick, s. 4-6). Při aktivních
technikách přecházíme od naslouchání k vytváření zvuků, kdy dítě může být více
aktivní, vyjadřuje svobodně samo sebe, své nápady, pocity, potřeby, vstupuje
aktivně do kontaktu s nástroji nebo s dalšími účastníky setkání.
S dětmi se pracuje převážně individuálně, aby dítě mohlo mít terapeutovu osobnost „jen pro
sebe“ a dostávalo tak více příležitostí rozvíjet zdravý vzor pro výhradní vztah
jednoho člověka k druhému člověku. V některých případech se velmi
osvědčuje muzikoterapie s menší
skupinkou dětí, kdy se děti mohou vzájemně motivovat k aktivitě a ke
společné hře.
Ukázka z praxe č. 1:
Chlapeček Péťa byl velmi milé, jemné, klidné, možná
trochu smutné děťátko, umístěné do DC se syndromem CAN. Dostala jsem jej
do péče, když mu bylo asi 9 měsíců. Velmi rád zkoušel hrát na různé nástroje,
experimentoval s bubínkem, hrál na metalofon a zajímaly ho různé zvuky.
Společně jsme hráli, chrastili a pohybovali se do rytmu, zpívali a broukali,
přitom jsme běhali, houpali se, smáli se a mazlili.
Když
povyrostl do věku asi 1,5 roku, začaly ho mnohem více než nástroje zajímat auta
a stavebnice. Při společném setkávání jsem se snažila Péťu motivovat ke
společné hře nebo zpívání, ale marně. Bavilo ho to asi 3 minuty a potom už jen
běhal po místnosti a vytahoval různé hračky. Zpočátku jsem si nevěděla rady,
proč už ho hra nezajímá, a co mám dělat já, jestli je lepší ho nechat a hrát si
s ním nebo jej přeci jenom nějak jemně přesvědčit, aby si hrál on se
mnou…?
Nakonec
jsme našli nový způsob. Péťa si oblíbil malování pastelkami a fixy, a tak zatímco
mi seděl na klíně u stolu a povídali jsme si, co maluje, zpívala jsem mu
písničky, které hudebně dokreslovaly to, co maloval nebo jaké použil barvy.
Později akceptoval i to, že jsme po chvíli papír vyměnili za malé elektrické
piánko, kde mohl hrát sám nebo spolu se mnou. Piánko ho velmi zajímalo, mohl
tam mačkat různá tlačítka, střídali jsme se ve hře na klávesy, zpívali u toho
písničky.
Když
jsem za ním jednou přišla, byl zrovna se svou dobrovolnicí venku. Hráli
jsme si tedy s nástroji ve skupince dětí z Péťovy rodinky. Když se
Péťa vrátil z venku, sedl si s dobrovolnicí k nám a díval se na
nás, jak si hrajeme. Díky nadšení dobrovolnice se oba také zapojili do zpěvu a
hry na dřívka. Péťa trošku pookřál, i když se stále díval mírně nedůvěřivě,
vždyť jsme se takhle ještě nikdy nepotkali. Nakonec se stejná situace
neplánovaně opakovala ještě asi dvakrát. Péťa si nakonec, ve věku asi 3,5 let,
hraní ve skupince velmi oblíbil, protože si s kamarádem Míšou a Pavlíkem
mohli v jeho průběhu vyměňovat různé nástroje a různé role, pozorovat
jeden druhého, co dělají, napodobovat se, hádat se, smát se.
V této
skupině dětí jsme našli nový rozměr naší práce, novou dynamiku a novou motivaci
pro společnou hru, vymýšleli jsme nová hudební i dramatická aranžmá pro naše
hraní a písničky. Péťa přestal odbíhat za jinými hračkami a pobíhat okolo. Buď
se aktivně účastnil společné hry nebo se zaujetím pozoroval ostatní, co dělají.
Někdy spolu i vymýšleli různé další nápady pro další hru.
Já
jsem pochopila, že naše hra mezi čtyřma očima už Péťovi nestačila, za tu dobu
vyrostl z individuální práce a dozrál pro práci skupinovou.
V práci
muzikoterapeuta se nutně odrážejí vývojové fáze dítěte, které je třeba
zohlednit. Základní emoční potřeba jistoty a bezpečí prvního roku ustupuje
potřebě stále větší autonomie, mazlení a blízký kontakt se stále více střídají
s potřebou samostatného pohybu a prokázání vlastních kompetencí,
jednoduché prohlížení a rozkládání věcí ustupuje potřebě složitější manipulace
a skládání, místo zvuků, broukání a prvních slov nastupuje masivní rozvoj řeči
atd. S Péťou jsem se naučila nechat se dítětem vést a přizpůsobit jeho
potřebám svou nabídku, způsob hudební hry a komunikace. (Jména všech dětí
změněna.)
„Schopnost hudby
integrovat a léčit je zázračná. Hudba může být nejefektivnější nechemickou
medicínou.“
podle Olivera Sachse,
lékař
Když provádíme skupinovou muzikoterapii, osvědčila se
nám také spolupráce dvou terapeutů nebo spolupráce terapeuta a dalšího
dospělého pracovníka (sestry, dobrovolníka, fyzioterapeuta, dítěti již známého
studenta na praxi apod.).
Ukázka z praxe č. 2:
Anežka byla velmi milá, usměvavá holčička. Měla těžké
kombinované postižení: spastické ochrnutí celého těla jako následek úrazu CNS
jí dovolovalo udělat pouze mírné pohyby hlavou a rukama, její nožičky byly
bezvládné, částečně se spastickým napětím a částečně s hypotonickým svalstvem,
s postupnou luxací kyčelních kloubů atd. Její zraková vada byla též
centrálního původu, takže někdy na některé zrakové podněty reagovala, ale
většinu času reakce na zrakové podněty nebyla zřejmá vůbec. Anežka byla ale
velmi milá, dovedla se krásně usmívat a dát jasně najevo, co se jí líbí a co se
jí nelíbí. Usmívala se na celé kolo, někdy se tvářila spíše neutrálně či vážně
anebo se stočila do strany, odvrátila hlavičku od podnětů a člověka,
s nešťastným výrazem vyplázla jazyk nebo přímo nahlas plakala. Na kontakt
s druhým člověkem reagovala většinou krásným úsměvem, svým pláčem si
dokázala někoho přivolat. Anežka byla šťastná, když se jí někdo věnoval, když
byl s ní, když ji choval, hladil, masíroval, dotýkal se jí nebo jí aspoň
povídal.
Anežka
byla v péči lékařů, fyzioterapeuta a sester na oddělení. Začala jsem za ní
docházet, když jí bylo asi 10 měsíců, a v muzikoterapeutické péči potom byla
více než 3 roky. Individuálně jsem pracovala na celkové podpoře jejího vývoje,
kombinovala jsem muzikoterapeutické techniky se speciálně pedagogickými
postupy, zejména s bazální stimulací. Takto jsme se pravidelně jednou za týden
setkávaly přes dva roky. Když byly Anežce asi 3 roky, začaly jsme využívat
toho, že na totéž oddělení dochází jednou týdně jiná muzikoterapeutka. Vzali
jsme tedy Anežku do širší skupinky dětí.
Anežka
vždy ležela ve zvýšené poloze na mém klíně a opírala se o mé tělo jako o oporu.
Druhá terapeutka si hrála s dětmi. Dělali například pejsky a kočičky a
jiná zvířátka. Vesele lezli po zemi a štěkali, mňoukali nebo skákali jako žáby.
Anežka je pozorně poslouchala a usmívala se. Potom zpívali písničky a hráli na
nástroje a malá Pavlínka přišla k Anežce a začala ji hladit, dala jí pusinku a
zase odběhla hrát. Anežka byla šťastná a nadšená z kontaktu, usmívala se
na celé kolo. Za chvíli k ní Pavlínka přišla zase, zatímco ostatní děti
zpívaly a tančily s terapeutkou. Zase Anežku pohladila, dala jí pusinku a
potřásla jí rukou na pozdrav. Anežka znovu reagovala velmi radostně.
Při
dalších setkáních se již stalo téměř pravidlem, že s ostatními dětmi bude
i Anežka. Děti ji nyní vítaly již na chodbě, volaly na ni jménem a radovaly se,
že s nimi Anežka zase bude u hraní. Velkou radost z toho měla i
Anežka, protože mohla být s ostatními dětmi a být součástí jejich hry.
Její přítomnost děti vnímaly pozitivně, všechny ji chtěli osobně uvítat,
chodily se s ní v průběhu sezení pozdravit, potřást jí ručičkou, starat
se o ni, hrát si s ní. Společně jsme přitom všichni zpívali písničky a Anežka
bedlivě naslouchala, někdy do nich s mou pomocí hrála na vybrané nástroje.
Úplně nejraději ze všech činností měla tleskání. Při společných hudebních
aktivitách se mohla projevit alespoň částečně jako jiné zdravé děti a sdílet
s druhými jejich činnost a prožitky.
Z takovéto
spolupráce jsme měli radost i my dospělí. Zvolené situace a činnosti
poskytovaly prostor pro setkávání zdravých dětí s postiženými, umožňovaly
všem zažívat cenný pocit plnohodnotnosti své existence. Muzikoterapie zde
vytvořila prostor pro přirozenou integraci, všechny děti mohly zažívat radost
ze setkávání a společné smysluplné činnosti, z pozitivních emocí péče a lásky.
„Mnoho lidí dnes
hledá způsoby, jak ozdravit nejen přírodu vnější, ale i vnitřní krajinu duše.
Slova nás přitom matou. Existuje ovšem řeč beze slov. Je jako tajemství, které
se otevírá a umí obohatit komunikaci a prožitky. Je to hudba, která nám
dovoluje slyšet, co se děje v duši druhého a v našem srdci, a
rozumí…“
Zdeněk Šimanovský, psycholog a muzikoterapeut
Co ještě na závěr dodat? Děti dělají mnohé pokroky.
Díky vývojovému zrání a péči mnoha laskavých pracovníků DC se děti rozvíjí
v celém spektru své osobnosti, a to často tak, jak by nemohly ani ve svých
původních domácích podmínkách. Zkušenosti s muzikoterapií u dětí
v raném věku nám ukazují, že hudba, společné hudební aktivity a citlivý
přístup poskytují nejmenším dětem podporu pro jejich celkový rozvoj. Tím spíše,
když počátek života těchto dětí byl ztížen mnoha negativními zkušenostmi, se
muzikoterapie stává velkým přínosem. Děti jsou celkově klidnější a lépe emočně
naladěné, zažívají psychomotorický skok ve svém vývoji. I pracovníci centra
mnohem více zpívají dětem i sami sobě.
Mgr. Lenka Šramlová, speciální pedagog a
muzikoterapeut Dětského centra v Krči
Napsáno s podporou grantu Univerzity Karlovy č.
252601.
Anotace
Součástí komplexní péče Dětského centra o děti raného
věku je pravidelná muzikoterapeutická péče, kterou v současné době
zajišťuje šest muzikoterapeutů. Muzikoterapie pomáhá malým dětem harmonizovat
jejich organismus a emoce, pomáhá jim vypořádat se se svou situací, posiluje
jejich fyzickou i psychickou odolnost, pomáhá naplňovat jejich emoční potřebu
bazálního bezpečí a jistoty, prohlubuje jejich komunikační a prosociální
dovednosti. S dětmi se pracuje různými muzikoterapeutickými technikami a
to individuálně i ve skupině. Důležitý je prožitek „tady a teď“ a důraz na
„vztah“ dítěte a terapeuta. Klíčovou úlohu v muzikoterapeutické práci má
stanovení cílů. Za několik let své existence se Projekt Muzikoterapie v DC
ukázal jako velmi přínosný prostředek, který děti provází v jejich obtížné
životní situaci, přináší jim radost, uvolnění a nové příležitosti pro
další rozvoj.
Summary
Regular music therapeutic care is a part of complex
care offered in Children´s centre for children of early age and is currently
covered by six music therapists. Music therapy helps little children to
harmonize their organisms and emotions, it helps them to cope with their
personal situation, it strenghtens their physical and mental forces, it helps
to fullfil their emotional needs of basic security, deepens their skills in
communication and pro-social abilities. The music therapeutic work with
children is done by wide variety of techniques, in individual or group setting.
The experience of „here and now“ nad accent on „relationship“ between the child
and the music therapist is of biggest importance. Setting the aims of music
therapeutic work plays the key role. After few years of its existence the
Project of Music Therapy in Children´s centre proved to be a very helpful tool
in supporting and guiding our little children in their difficult life
situation. It brings them joy, relaxation and new opportunities for the next
developmental steps.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zdroje:
Alvin, J., Warwick A.: Music Therapy for the Autistic Child. Oxford University Press, New
York 1991.
Goldman, J.: Healing
Sounds. The power of harmonics. Healing Art Press, Vermont 2002.
Khan, H. I.: The
Mysticism of Sound and Music. Shambhala, Boston and London 1996.
Krček, J.: Musica Humana. Úvod do muzikoterapie,
která vychází z anthroposofie Rudolfa Steinera. Fabula, Hranice 2008.
Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. Grada, Praha 1998.
Procházka, T.: Působení hudby na lidský organismus.
Materiál ke kurzu Celostní muzikoterapie, Tloskov 2008.
Schwartz, E.:
Music, Therapy, and Early Childhood: A Developmental Approach. Barcelona
Publishers, Gilsum 2008.
